Zdravotnictví je oborem, kde se prolíná odborná zdatnost s hlubokým lidským kontaktem. Dlouhá desetiletí přetrvávaly ve zdravotnickém prostředí silně zakořeněné stereotypy – určité profese byly „vyhrazeny“ jednomu pohlaví, zatímco druhé mělo v daném oboru jen minimální zastoupení nebo nebylo společensky očekáváno.
Ošetřovatelství bývalo doménou žen, chirurgie symbolem mužské síly a rozhodnosti. Tyto kulturní vzorce se však v posledních letech začínají měnit. Ačkoliv pomalu, přibývá mužů ve všeobecném ošetřovatelství a žen v chirurgických oborech – a spolu s tím se proměňuje samotná identita těchto profesí.
V tomto článku se zaměříme na to, jak a proč k těmto změnám dochází, co je umožňuje a co stále brzdí. Nabídneme pohled do historie i současnosti a ukážeme, jak může genderová rozmanitost přispět ke kvalitnější zdravotní péči.
Tradičně byla ošetřovatelská práce spojována s ženskou péčí – s mateřským instinktem, ochotou pečovat, starat se, být v pozadí. První školy pro zdravotní sestry vznikaly v 19. století jako instituce pro vzdělané, ale poslušné ženy, často v duchu náboženské služby.
Muži v tomto oboru byli spíše výjimkou a často zastávali pomocné nebo technické role – sanitáře, nosiče, asistenty.
Chirurgie byla naopak vnímána jako profese vyžadující fyzickou zdatnost, rozhodnost, odolnost vůči stresu i krevním ztrátám – tedy vlastnosti, které byly kulturně spojovány s maskulinitou. Ženám se často podsouvala domněnka, že nejsou „dost silné“ pro operační sál – fyzicky ani psychicky. Navíc se od nich očekávalo, že se dříve či později vzdají kariéry kvůli rodině.
V posledních dvou desetiletích pozorujeme pozvolný, ale stabilní nárůst mužů ve zdravotnických nelékařských profesích. Na některých ošetřovatelských školách tvoří muži již 10–20 % studentů. V intenzivní péči, urgentní medicíně nebo na psychiatrii je jejich podíl ještě vyšší.
Muži vnášejí do ošetřovatelských týmů komplementární přístup – častěji inklinují ke krizovému řízení, technickému přemýšlení nebo ochotě zvládat fyzicky náročné úkony.
Na některých odděleních (např. traumatologie, LDN, psychiatrie) jsou právě muži vnímáni jako důležitý stabilizační prvek – jak pacienty, tak kolegy.
Muži se ale stále potýkají s řadou předsudků:
veřejné vnímání: "To jsi nedokázal být doktor?"
podhodnocení role: "Ty jen měříš tlak a měníš pleny?"
nedostatek mentorských vzorů
sociální izolace v převážně ženských kolektivech
Někteří muži opouštějí obor nikoli kvůli povaze práce, ale kvůli pocitu nepochopení nebo podceňování.
Zatímco před dvaceti lety byla žena-chirurgyně vzácností, dnes je v pregraduálním studiu medicíny více než 60 % žen – a zvyšuje se i jejich zájem o technické a chirurgické obory. V některých evropských zemích už ženy tvoří 25–30 % mladých chirurgů.
Ženy úspěšně působí jako primářky chirurgických oddělení,
vedou robotické operační programy,
podílejí se na mezinárodních výzkumech,
a přednášejí na chirurgických kongresech.
Jejich přístup je často popisován jako precizní, analytický a týmový. Méně soutěživosti, více spolupráce – což pacienti i kolegové oceňují.
Ženy ale stále čelí „skleněnému stropu“:
nižší počet operačních příležitostí během školení,
vnímání jako méně důvěryhodné autority,
komentáře k mateřství či vzhledu,
tlak mezi kariérou a rodinou.
Existují však mentoringové sítě (např. Women in Surgery Europe), které ženám pomáhají tyto bariéry překonávat.
Lepší týmová dynamika – smíšené týmy vykazují vyšší míru důvěry, sdílení zodpovědnosti a empatie.
Širší spektrum přístupů k pacientům – muži i ženy přistupují k péči jinak, a právě tato kombinace může zlepšit léčbu i spokojenost pacientů.
Změna kulturního obrazu zdravotnictví – odstranění rigidních genderových rolí činí zdravotnictví otevřenější a modernější.
Motivace studentů – role modely stejného pohlaví pomáhají mladým lidem lépe si představit svou profesní cestu bez předsudků.
Zviditelnit netradiční role – ukazovat muže-sestry, ženy-chirurgyně v médiích, kampaních, PR nemocnic.
Podporovat rovné příležitosti v odborném růstu – v přístupu k výkonům, stáží, stipendiím.
Vzdělávat zdravotnické kolektivy v inkluzivní komunikaci a kultuře týmu.
Vytvářet mentoringové struktury napříč obory a generacemi.
Zdravotnictví 21. století už dávno není místem, kde je o profesní roli rozhodnuto podle pohlaví. Přesto stále existují skryté stereotypy, které formují očekávání pacientů, kolegů i samotných zdravotníků. Muži v ošetřovatelství a ženy v chirurgii nejsou anomálie, ale důkaz, že péče o zdraví není ani „mužská“, ani „ženská“ – je lidská.
A právě v tom spočívá největší hodnota genderové rozmanitosti: ve schopnosti nabídnout pacientovi to nejlepší z obou světů, překročit zastaralé hranice a vytvořit prostředí, kde schopnosti vítězí nad předsudky.
