Fenomén, který určuje budoucnost zdravotnictví nejen v Česku
Migrace zdravotníků je téma, které rezonuje nejen v České republice, ale napříč celou Evropou. Lékaři, sestry i další zdravotnický personál stále častěji hledají práci za hranicemi – láká je vyšší plat, lepší pracovní podmínky, menší administrativní zátěž či širší možnosti vzdělávání. Tento trend má však pro domácí zdravotnictví zásadní důsledky: nedostatek personálu, zhoršenou dostupnost péče a rostoucí tlak na ty, kteří zůstávají.
Proč tedy zdravotníci odcházejí? A co by je naopak mohlo motivovat k tomu, aby zůstali a budovali systém, který tolik potřebuje jejich odbornost i lidský přístup?
Jedním z hlavních motivů je platové ohodnocení. V řadě západoevropských zemí jsou mzdy lékařů i sester dvojnásobné až trojnásobné oproti českým. Přitom odpovědnost, náročnost i psychická zátěž práce jsou stejné. Rozdíl je natolik výrazný, že mnozí mladí absolventi ani nezačínají kariéru doma, ale rovnou odcházejí ven.
Dlouhé směny, časté přesčasy, vysoký počet pacientů na jednoho zdravotníka – to vše vede k vyčerpání a vyhoření. V některých zemích je standardem menší počet služeb a lepší poměr personálu k pacientům, což přináší nejen vyšší kvalitu péče, ale i udržitelnost práce.
Mnozí lékaři a sestry uvádějí, že tráví stále více času papírováním a vyplňováním formulářů než samotnou péčí o pacienty. I když se systém digitalizuje, přechod je pomalý a roztříštěný – a frustrace zdravotníků roste.
V zahraničí často existují širší možnosti specializace, účasti na výzkumu, přístupu k moderním technologiím a podpora dalšího vzdělávání. Mladí zdravotníci proto vidí migraci jako cestu k profesnímu růstu.
Nejde jen o peníze. Mnozí zdravotníci cítí, že jejich práce není v Česku dostatečně oceněna – a to nejen finančně, ale ani společensky. Veřejná debata o zdravotnictví bývá plná kritiky, ale málo ocenění.
Mladí lékaři a absolventi – protože jim nejméně brání rodinné či majetkové vazby.
Zdravotní sestry – často za lepší plat i pracovní tempo, například do Německa či Rakouska.
Specialisté – zejména v oborech, kde je v zahraničí vyšší poptávka (anesteziologie, intenzivní medicína, chirurgie).
Odchod zdravotníků znamená:
Delší čekací lhůty – méně lékařů, méně termínů.
Vyšší zátěž na zůstávající personál – ti, co zůstali, pracují na hraně možností.
Ohrožení menších nemocnic – venkovské a regionální nemocnice trpí odlivem nejvíce.
Riziko nerovnosti v péči – pacienti z menších měst a obcí mají horší dostupnost péče.
Zvýšení mezd samo o sobě nestačí – důležité je, aby odměny byly spravedlivé, transparentní a motivující, a aby se nezakládaly jen na přesčasech.
Více personálu na směnu, méně přesčasů, lepší organizace služeb. Zdravotníci potřebují nejen plat, ale i čas na odpočinek a rodinu.
Moderní systémy, které šetří čas a skutečně fungují, mohou zásadně zlepšit kvalitu práce. Lékař má být u pacienta, ne u papírů.
Možnost účastnit se stáží, zahraničních projektů či výzkumu, aniž by to znamenalo odchod z Česka. To může mladým zdravotníkům ukázat, že i doma se dá růst.
Zdravotníci často říkají, že by jim stačilo více uznání od pacientů, médií i státu. Pandemie ukázala, jak klíčová jejich práce je – otázkou je, zda se na to nezapomene.
Česká republika není jediná země, která čelí odlivu zdravotníků. Podobně jsou na tom Polsko, Slovensko, Maďarsko či Rumunsko. Naopak státy jako Německo, Rakousko nebo Skandinávie mají aktivní náborové programy a zdravotníky z východní Evropy vítají.
Otázkou zůstává, zda se střední Evropa dokáže spojit a vytvořit strategie, jak své zdravotníky udržet – jinak bude rozdíl v dostupnosti péče mezi západem a východem Evropy dále narůstat.
Personální krize se bez zásadních změn může prohloubit – především kvůli stárnutí zdravotníků i pacientů.
Reforma systému bude nutná nejen v oblasti financí, ale i organizace práce, digitalizace a vzdělávání.
Otevřená debata o tom, co je udržitelné, je nezbytná – zdravotnictví nemůže fungovat jen díky obětavosti personálu.
Migrace zdravotníků není jen individuální volbou – je to zrcadlo stavu celého systému. Pokud odcházejí, znamená to, že doma nenacházejí to, co potřebují k důstojné práci i životu.
Otázka tedy nestojí jen: „Proč odcházejí?“, ale hlavně: „Co jsme ochotni udělat, aby zůstali?“
Protože bez zdravotníků není zdravotnictví – a bez zdravotnictví není společnost.
